Miliho Blog

Rok 2012 vs. 2013 – předsevzetí, přání a cíle

Podobně jako v letech minulých se ohlížím za uplynulým rokem a stanovuji si cíle na rok následující. Před námi je rok 2013, pojďme se poohlednout za rokem 2012

Jaký byl rok 2012

Než se podívám a zhodnotím konkrétní cíle, které jsem si na rok 2012 stanovil v loňském článku, pojďme ten rok shrnout.

První půlrok jsem strávil v Maastrichtu, kde se jsem byl přijat do magisterského oboru Infonomics a o všem jsem blogoval. Nicméně se mi nepodařilo do konce roku dopsat a obhájit diplomku . Zpětně mohu v klidu říci, že to bylo naprosto úžasné období, které jsem si náležitě užil. Podařilo se mi v Maastrichtu i pracovat na univerzitě – programoval jsem a učil dva předměty studenty Evropských studií. Pokračoval jsem v kurzech salsy, ale bohužel druhý půlrok jsem v Praze nikde tancovat nebyl, takže jsem toho spoustu zapomněl. Ze svých zážitků bych rozhodně vyzvedl moji cestu do Paříže, kde jsem navštívil kamarádku z Maastrichtu.

O prázdninách byl úžasný CzechTrek se spolužáky z IESu, který mne zavedl do Ostravy a pak na Slovensko. Další cesta vedla do JV Asie, většinu času jsme strávili na Borneu a Filipínách. Od října jsem trávil většinu času ve škole, takže žádné cestování se nekonalo. Bohužel. Zúčastnil jsem se BCG Strategy Cup, podařilo se nám dostat do finále, ale bohužel jsme nevyhráli. Mé "internetové podnikání" o kterém každoročně píšu snad ani nestojí za zmínku. V létě proběhly v Olympijské hry v Londýně, našim sportovcům se celkem dařilo a česká výprava slavila úspěch. Na podzim se konaly volby do senátu, které v celé zemi byli ve znamení návratu komunistů k moci. Co to jako je?

[pokračování ..., celkem 564 slov.]
Štítky: Cestování, Erasmus, Geocaching, IES, Maastricht, studium, Svět

Asie den 20 – White beach na ostrově Boracay

Na konci třetího týdne putování se přesouváme na turisticky oblíbenou destinaci - ostrov Boracay a pláž White Beach, která patří k tomu nejlepšímu na celém světě. Frendz resort s fajn lidičkama a večer párty.

V Cebu jsme se na letišti trošku prospali a po probuzení začínáme přebalovat a redukovat batohy. Na další přelet máme dovoleno jen 10kg pro odbavené zavazadlo a 5kg pro příruční. Notebook a foťák můžou být ještě zvlášť. Beru si tedy na sebe mikinu a bundu, pevné boty a kalhoty, výbava jak na Mt. Kinabalu Teplo mi ale není, jak tu mají všude klimatizaci, tak je v mikině a kalhotách příjemně. Je to trochu loterie, ale prošlo to. Vešli jsme se do 10kg! Hodně také teď přispělo to, že máme věci suché. Krom naší bagáže si zvážili i nás, rozesazují vás podle toho i v letadle, aby to měli hezky vyrovnané.

Letíme zatím nejmenším letadlem, opět vrtulové, sedačky jsou po dvou na každé straně letadla. Větší část hodinového letu prospím, když jdeme na přistání letadlo se nehezky klepe. Přistává se opět od moře,ale tentokrát za malým ííkopečkem, takže letadlo letí celkem nízko, pak se s tím rychle flákne o zem a zprudka brzdí, neboť dráha je velmi krátká. Je zataženo a ihned v příletové hale jsme nuceni se registrovat – stačí jeden ze skupiny, nic se neplatí, ale je to trošku zmatek. Lonely planet tvrdí, že se jezdí busík a taxíky jsou drahé. Nicméně přesně naproti letišti v Caticlanu je stánek, kde si můžete koupit trojkolo pro 3 za 80 do přístavu a dokonce i jízdenku na loď na Boracay za 25 PHP na osobu. Pohoda. Začíná desnej slejvák, v pohodě se uzasujeme do velké tříkolky i se zavazadly, ridič kolem natáhne igelit aby nepršelo a ono to funguje. Cesta do přístavu trvá asi 10 minutek podle provozu. Přestalo pršet. V přístavu platíme 75PHP poplatek a 25PHP vstup na ostrov. Prodávají tu i lístky na loď za stejnou cenu jako u letiště. Lodě jsou opět takový pavouci – centrální trup a poté stabilizační plováky na obou stranách.

[pokračování ..., celkem 866 slov.]
Štítky: Boracay, Cestování

Asie den 19 – Poslední den na ostrově Panglao

Poslední potápění a poté nás čeká přesun zpátky do Cebu, abychom mohli další den letět na ostrov Boracay. Protože ale lodě jezdí ne moc ideálně, kempíme v Cebu večer kde se dá.

Ráno je velký liják a fučí vítr. Na pláži je moře rozbouřené a nebe zatažené. Uvidíme, zda z potápění vůbec něco bude. Snídáme z kastrůlků a na 9. hodinu přicházíme do potápěčského centra. Zde nějak netuší, že bychom se měli potápět, ale někomu volají a prý instruktor dorazí. Butch to není, ale chlápek vypadá v pohodě. Také doráží Butchův brácha a začíná dohadování, že bychom měli za tento ponor zaplatit, protože už máme Open Water Course hotový a měli jsme 5 ponorů jak bylo dohodnuto. To je ale dle našeho názoru pravda jen částečná, protože dohodnuto bylo 5 ponorů v moři a navíc jsme se jasně bavili o tom, že poslední ponor navíc bude až budeme mít kurz potápění za sebou a půjde jen o potápění pro zábavu. Proto jsme byli také ochotni akceptovat jejich vyšší cenu, nežli byla nejnižší nabídka, kterou jsme měli.

Útes Momo podruhé

Smlouvání je nakonec úspěšné a prý jestli můžeme chvíli počkat, že se k nám ještě někdo připojí. Čekání se protáhlo na více jak hodinu, ale tak alespoň se stihlo trochu vylepšit počasí. Jedeme opět na Momo Beach, kde jsme měli první ponor. Připojil se k nám pár z Hong Kongu, ráno se byli dívat na delfíny, ale nic neviděli. Mají podvodní kameru, tak se nám třeba poštěstí a budeme mít nějakou tu fotečku pod vodou.

Týpek už má licenci a zaplacené dva ponory, takže nejprve jdeme všichni pod vodu a slečna čeká na břehu. Půjde až na druhý ponor. Jdeme opět přímo ze břehu, takže několik metrů brodíme, pak nasazujeme ploutve a plaveme pozadu do moře. Je nás celkem 7 – 4 zákazníci a 3 týpci od Baywatche. Jdeme do 18 metrů a kluk z Hongkongu fotí i nás, jipí! Na jednom místě potkáváme asi dalších 20 potápěčů, kteří jsou nalezlí na jednom místě a fotí si zblízka útes. Protože mi dochází vzduch, obracíme se na zpáteční cestu. Stoupáme do 5 metrů, kde nastavujeme časovač a několik minut. Vedoucí u mne nechává jednoho z maníka z doprovodu a s ostatními se vydává ještě o kus dál, protože mají dosti vzduchu. Vynořuji se nakonec se 40 atm. a plaveme ke břehu. Kluci se vynořují 10 minut po nás, takže já tam byl 35 minut a 45minut. Navíc skončili s nějakými 60 atm. No co, jde o to mít zábavu což potápění je, ale pro mne celkem krátká záležitost.

[pokračování ..., celkem 827 slov.]
Štítky: Alona Beach, Bohol, Cestování, Potápění

Asie den 18 – Chocolate hills a nejmenší primát Tarsier

Na Bohol jsme nepřijeli jen kvůli potápění, ale také abychom se podívali co je na ostrově zajímavého. Půjčujeme si motorky a jedeme na celodenní výlet za tím nejzajímavějším, co ostrov Bohol nabízí. Večer pak návštěva diskotéky Aim's place, kam se zdá chodí i místní.

Kurz potápění máme úspěšně za sebou a před posledním pro zábavu si dáváme den pauzu a vydáváme se na celodenní výlet po ostrově Bohol. Místní prodejci nabízejí výlet na Čokoládové vrchy a za nejmenším primátem na světě – opičkou Tarsier. Krom toho dále nějaké vodopády, motýly atp. Za pomoci Lonely Planet zjišťujeme, kde se opička a kopečky nachází a jdeme si půjčit motorky. Usmlouvali jsme 300 PHP na 8 hodin, takže je máme od 10 ráno do 6 večer. Motorky to jsou poloautomaty, řidičáky se tu moc neřeší (při kontrole dáte cajtovi litr do kapsy a je to), a tak si motorku může půjčit naprosto kdokoli.

Vyrážíme pomalejším tempem, kluci na motorce hodně dlouho neseděli. Naše motorka ja Honza 125 XRM se 4 stupňovou převodovkou a vytáhnete z toho tak asi 100km/h podle tachometru. Místní silnice jsou často betonové, takže není problém jet svižně, ale časté vesnice a skotačící drobotina a zvířata vám mohou kdykoli pod kola vletět, proto je lepší jet obezřetně a teprve mezi městi za to zabrat. Svítí nám sluníčko, takže jedeme jen v tričku a kraťasech. Podle Lonely Planet jsou Tarsieři okolo města Sikatuna. Zkoušíme najít správnou odbočku, dostáváme se však kamsi mezi domky. Místní nás posílají všemi směry každý jinam. Nakonec dáme na rady týpka který celkem umí anglicky, dokonce ví že hlavním městěm ČR je Praha a tak v pohodě se ptá kolik jsme dali za půjčení motorek a tak. Měl v ruce nějakýho kohouta a popisoval, že opičky u Sikatuny teď nenajdeme, ale druhým směrem k Lobotu prý není problém.

Hledáme Tarsiera – nejmenšího primáta na Zemi

Krajina je tu kopcovatá a hodně lesnatá. Kolem silnice jsou často rýžová pole a lidé na asfaltu i rýži suší. Nevím, zda je to ideální místo takhle u cesty. Nalézáme takové poloopuštěné místo, ale vypadá to jako nějaký rezervace. Sesedáme a jdeme prozkoumat co to je. Asi mají zavřeno, jinak by uprostřed dřevěné lávky nerostl keř. Po chvíli nacházíme mladíka, který nám sděluje, že je zavřeno, protože nahoře v lese, kam se chodí dívat na opičky, jsou taky nebezpeční hadi, ale že o kus dál je rezervace. Po dalších asi 3 km skutečně nacházíme avizované místo a vypadá to tu velmi živě. Velké parkoviště, stánky s prodejem jídla a suvenýrů a spousta turistů okolo.

Vlezné je 60 PHP za dospělého, ale jako studenti platím jen 50. Vstupenka je ve formě pohlednice, cože praktické. Slečna se nás ptá odkud jsme a když zjišťuje, že jsme z Čech, tak nás česky pozdraví, u vstupu řekne "dávej bacha" a poděkuje. Pobavilo nás to, to přeci není možný, že by sem jezdilo tolik Čechů Rezervace je obehnaná plotem, nesmí se tu fotit z bleskem, chodí se po cestičkách a u každé opičky stojí někdo ze strážců. Ono opičky stejně nejde přehlédnout, protože to všichni fotí. Tarsier je opravdový prcek, má velké oči, dlouhý ocas a prsty dlouhé a tenké jak nějaká žába. Vůbec se nedivím, že je to taková atrakce, je to roztomilé zvířátko. Focení je obšem horší, protože si tarsieři sedí ve stínu a okolo je velmi kontrastní les.

Kupuju si buko – kokosový mlíko přímo z kokosovýho ořechu. Chlazené to stojí 30 PHP, ale je toho opravdu hodně. Na vyďoubávání kokosu bohužel není čas, takže čerstvý kokos je nechán na pospas přírodě. Po krátkém občerstvení ze zásob nakoupených ráno v pekárně vyrážíme dál směr Chocolate hills.

[pokračování ..., celkem 958 slov.]
Štítky: Blog, Bohol

Asie den 17 – Potápění u ostrova Balicasag

Zakončení PADI kurzu potápění u ostrova Balicasag, který patří k nejlepší potápěčské destinaci.

Dneska je počasí mnohem příznivější nežli včera, svítí sluníčko a nefouká moc vítr. Do potápěčského centra přicházíme po deváté hodině a Butch nám sděluje, že pojedeme na Balicasag Island. Super! Balíme věci, nakládáme na loďku a vyrážíme. Loď je takový jakože katamarán, mají v tom hrozně hlučnej motor a o loď se straj tři takový kluci, v Čechách bych jim tipnul tak 14 let Nejsou moc vlny, loď tedy skoro nehoupe a rychle se sune kupředu. U ostrova kotvíme u bójky a bereme si vybavení. Do vody tak jakože vcházíme popředu – prostě uděláte krok do prázdna a snadnete s roztaženýma nohama.

Butch s námi chtěl dělat navigaci podle kompasu, ale kompas zůstal zapomenut ve středisku, tak jsme jen cvičili plavbu bez masky a znovunasazení masky. Vydáváme se k útesu a klesáme do asi 18 metrů (reálně jsme občas zabrousili až do 22). Je tu pod vodou nádherně vidět, hlavně protože je moře klidné a svítí slunce. Podmořský život je zde velice rozmanitý a korály nádherné. Máme štěstí a vidíme želvu a jak se na jejím krunýři živí dvě dlouhé ryby. Potom takovou rybičku, jak vykukuje z korálu, instruktor si hraje s hvězdicema Prostě naprosto pohodový potápění na super místě. Výhoda je také v tom, že s sebou máme loď a tak se nemusíme vracet stejnou cestou, prostě se vynoříme a loď přijede. Tím pádem toho můžeme víc vidět.

[pokračování ..., celkem 522 slov.]
Štítky: Alona Beach, Bohol, Potápění