Miliho Blog

Blog o ekonomice, financích, podnikání na internetu a dalším.

Asie den 11 – výstup na Mt. Kinabalu

Vrchol naší cesty po Borneu bude dosažení nejvyššího bodu ostrova a celé Jihovýchodní Asie. Tím je Low's Peak na hoře Mt. Kinabalu a nachází se ve výšce 4095,2 m.n.m.

Světelný hadZdroj: moje

O naše probuzení se kolem půl druhé ráno postarala trojice našich spolubydlích, kteří pokoj opustili před druhou hodinnou ranní, tedy v době, kdy se ozval náš budík. Venku stále ještě prší, ale méně nežli v noci. Vylezli jsme z postelí, zabalili si věci a šli se dolů odubytovat. Je to sice možné provést do 11 hodin, ale když se zpozdíte, je to pekelně drahé a navíc proč s sebou tahat klíč na vrchol hory a zpět. Snídaně je stejně jako večeře bufetového typu, takže si nakládáme pořádnou porci. Energii budeme potřebovat. Většina opouští chatu zhruba v půl třetí ráno, aby se pokusili stihnout východ Slunce který na vrcholku nastává okolo 6. hodiny ranní. Je celkem zábavné sledovat, jak jsou všichni nastrojení jako na severní pól. Na vrcholku je okolo 4 stupňů, to přeci taková zima není.

Náš průvodce a východ SlunceZdroj: moje

Náš průvodce má čepičku s klapkama na uši, dlouhou bundu, jiné boty nežli včera a žádný batoh. Nasazujeme čelovky a vydáváme se do drobného deště. Procházíme brankou v plotě, která odděluje vrchol hory od ubytovacího areálu a stoupáme po schodech. Předcházíme několik lidí, ale brzy se náš postup zastavuje. Úzká pěšina či schody předbíhání neumožňují a tak se stojí. Krok. Zase se stojí. Krok a zas a znova. Jako postup 10m za minutu. Jak to jde, bereme to trochu stranou a rychlými dlouhými kroky stoupáme vedle stojícího hada. Přicházejí provazy a začínají kamenné plochy. Jak to jde, šplháme po laně vedle pomalu se hýbající kolony. Přichází kontrolní stanoviště, kde si vás označí na papíře, že jdete nahoru. Honza jde už delší dobu jen v tričku, já mám na sobě tričko a gore-texovou bundu. Mikunu schovávám do batohu na později. Na dalších provazech opět předbíháme další skupinku, ale pomalu už není co předbíhat. Je okolo páté hodiny, měsíc nám svítí na cestu a začíná se rozednívat. V dáli vidíme vrchol a několik světýlek, pod sebou dlouhého, pomaluj se hýbyjícího a světélkujícího hada. Vypínáme čelovky, protože je dostatek světla aby bylo vidět pod nohy. Nyní již okolo není skoro žádná flóra, stoupáme po drsných žulových deskách. Lano nám slouží pouze jako ukazatel směru a cesty. Potkáváme opět Natálii z Austrálie, která vedle nás seděla u večeře a společně lezeme k vrcholu. Ochadilo se a opět se kolem zvedá mlha a zahaluje výhled. Chjo.

Posledních 100 metrů strmě lezeme po velkých kusech skály, je nutné se přidržovat a dávat si pozor na kluzké plochy. Rukavice se hodí, protože teplota klesá a skály jsou opravdu drsné na omak. Beru si pod bundu mikinu a přehazuji kapuci přes hlavu. Konečně dosahujeme vrcholu, kde se již nachází asi desítka dalších turistů. Je 5.45 a požizujeme noční vrcholová fota. Pomalu přichází další a další lidé a začíná svítat. Mlha je už jen v dálce v údolí a tak je nádherně vidět nejde do údolí ze směru odkud jsme přišli, ale také do hluboké propasti na východ od vrcholu.

Po šesté hodině je již dostatek světla, sluneční kotouč je ale schován za dalším vrcholkem. Začínáme sestup dolů a Slunce se konečně vyhoupne nahoru a vrhá stíny na jednoho vrcholku na další vrcholek hory. Neskutečné výhledy a úžasná atmosféra ve 4000 metrech přináší radostný pocit ze zdolané hory. Ne všem se to podaří a při našem sestupu stále potkáváme protijdoucí lezce. Světlo nám rovněž ukazuje, kudy jsme to vlastně lezli a lano potřebujeme na místy kluzké skále více nežli při cestě vzhůru. Natalie se odpojuje, protože jde dolů via Ferrata.

Panorama na vrcholu
Panorama na vrcholu, Zdroj: moje

Když přícházíme zpět k Laban Rata, zvedá se opět mlha, která začíná zahalovat horu do bílého hábitu a viditelnost klesá na desítky metrů. Je 8 hodin a jdeme na druhou snídani, zdá se, že jsme mezi prvními dole. S průvodcem dohadujeme ochod od chaty na 9. hodinu a můžeme v klidu baštit. Postupně se začínají vracet další turisté z vrcholu.

Pohled na Mt. KinabaluZdroj: moje

Laban Rata opouštíme v dohodnutých 9 hodin a vydáváme se dolů do mlhy. Sestup jde rychleji, než jsme si mysleli, výhoda oproti Pinnacles je, že to není tak strmé. Stejně jako při cestě vzhůru stavíme v každém přístřešku podél cesty na pár minut dlouhou picí pauzu a pak zase pokračujeme. Asi po dvou kilometrech potkáváme první lezce, kteří stoupají vzhůru. Prohodíme pár slov a zase klesáme. Našemu průvodci vždy tak nějak poutečeme, ale on nás zase dožene, nejpozději na naší další picí pauze. Otepluje se, takže už jdeme opět jen v tričku. Když přicházíme k bráně, osazenstvo na nás mává a fotí si nás. Zdá se, že jsme tu první. Je asi půl dvanácté a kupujeme si cestu dolů minibusem opět za 16,5 ringoše. V recepci parku si objednáváme černobílý certifikát o zdolání hory a jdeme se najít. Zase Smajlík :D Oběd opět bufetovým způsobem v celkem luxusně vypadající restauraci. Začátek je ve 12, my dorážíme 12.03, nikdo tu není, takže máme restauraci úplně sami pro sebe. Jídlo je dobré, ale takové vlažné, což tu v Malaysii není ojedinělé. Trochu nám připadá že jsme na dvoudenní žrací exkurzi, než na výstupu na horu. Na druhou stranu za to platíme pěkně mastné peníze – jen jídlo a ubytování nás přišlo na 448 RM a to je zdaleka ta nejlevnější varianta, která lze sehnat. 100 RM stálo povolení k výstupu a dalších 7 jakési pojištění. Když k tomu připočteme nutné poplatky v parku, vyšel nás výstup každého na 646RM.

Po obědě ještě chvíli posedáváme v restauraci a pijeme čaj, neboť venku brutálně prší. Asi v jednu pršet přestává, jdeme si pro certifikáty na recepci, platíme 1 ringoš a opouštíme park. Před parkem nás čeká překvapení – právě přijíždějí lidé z našeho hostelu vypůjčeným autem, že se jsou do parku podívat. Náhoda největší. Pozdravíme se a my pokračujeme dále zpátky na hostel, pro zavazadla. Vytváříme si stopovací cedulku s nápisem "KK" a jdeme stopovat. Buď nám zastaví někdo sám, nebo pak nějaký minibus jakým jsme sem přijeli. Po asi 10 minutách čekání před bránou hostelu zastavuje starší pán s malým autem a prý že jako neví, jestli se naskládáme. Naskládali jsme se.

Tento stop vyšel jako naprosto výtečně. Pán je nyní v důchodu, pracoval pro Švédy a pak pro Amíky v dolech, jakože na zavádění vrtných a důlních zařízení. Povídáme si o Malaysii a České republice, cesta ubíhá, projíždíme hustým lijákem, na silnici proudy vody, ale pak se to zase uklidňuje a pak zas a znova. Pán neměl namířeno do Kota Kinabalu, ale kvůli nám si udělal zajížďku asi tak 20km do města 20km ho pak muselo čekat zpátky. Chtěli jsme mu přispět něco na benzín, tak nás poprosil o nejmenší naší bankovku, jakože pro vnoučata. Takže dostal stovku s Karlem IV., což když jsme mu řekli, že je asi 5USD, tak se snažil odmítat, že je to moc, ale pro nás to je necelá třetina toho, co bychom dali za minibus (každej 20 ringošů), takže jsme si ji vrátit nenechali. Navíc platit tady korunami, to je přeci super.

Měli jsme zarezervovaný pokoj opět na hostelu X-plorer backpackers. Unaveni po náročném a dlouhém dni jsme se usadili na společné verandě a odpočívali, venku lilo jako z konve. Ozvala se Natalie, kterou jsme potkali na Mt. Kinabalu, že je nyní v Kota Kinabalu a jestli máme plány na večer. Zatím žádné nebyly, takže jsme se dohodli, že ještě s kamarádkou přijdou na pokec. Fajnový závěr dne. Kluci neměli hlad, ale já se vydal s Katjou na rybí trh, kde jsem si dal kousek kuřete, takovou jednodhubku. Zítra nás bude čekat pouze přelet do Clarku na Filipínách a také skončí náš pobyt zde na Borneu a s ním i horské a pralesní dobrodružství.

Poslední úprava provedena 8. 9. 2012, zhlédnuto: 462-krát.
Celkem 1230 slov.
články Příbuzné články:
štítky Štítky:Borneo, Cestování
Pokud se Vám článek líbil, zazáložkujte jej prosím: Kliknutím na ikony můžete doporučit článek dalším lidem
  • Linkuj
  • Jagg
  • Topodkazy
  • Google
  • Facebook
  • vybrali.sme.sk
  • Mediablog
  • Topčlánky
  • Bookmarky.cz
  • Digg
  • TwitThis
  • Live


comments Komentáře (0):