Jak zbo­hat­nout aneb co chu­dí ne­vě­dí – re­cen­ze

Na­ra­zil jsem na se­znam za­jí­ma­vých knih vy­da­ných v ro­ce 2012 od Pav­la Ko­hou­ta, a za­jí­ma­lo mne co se pod tím­to ti­tu­lem skrý­vá. Vla­di­mír Pro­cház­ka je prý čes­ký "Kiy­o­sa­ki", tak se o tom mů­že­me pře­svěd­čit v re­cen­zi je­ho no­vé pu­b­li­ka­ce.

Oče­ká­val jsem, že se kni­ha bu­de za­jí­mat fi­nanč­ní gra­mot­nos­tí z čes­ké­ho po­hle­du, ale tak to­mu bo­hu­žel ne­ní. Ja­ko přes ko­pí­rák od Kiy­o­sa­ki­ho se se­tká­vá­me s kri­ti­kou vzdě­la­nos­ti, chu­do­by a vlast­ně s tím, že kdo ne­ní bo­ha­tý je blb. Aby si čte­nář ně­co od­ne­sl, je po­stup­ně za­svě­cen do cel­kem 25. pra­vi­del nut­ných pro ces­tu k bo­hat­ství. Krom to­ho se opět se­tká­me s ak­ti­vy, jak je de­fi­nu­je Kiy­o­sa­ki a s tím, že pe­ní­ze mu­sí pra­co­vat pro nás.

Kni­ha by mě­la být dle au­to­ra sro­zu­mi­tel­ná pros­té­mu člo­vě­ku bez zna­los­ti fi­nanč­ních ana­lýz a di­plo­mu eko­no­mie. S je­jí po­mo­cí mů­že udě­lat ně­co pro svou fi­nanč­ní gra­mot­nost. Osob­ně se tro­chu obá­vám, aby ten­to pros­tý člo­věk ne­skon­čil ješ­tě hůře, pro­to­že je na­bá­dán pře­číst si kni­hu Bo­ha­tá tá­ta, chud­tý tá­ta, ja­kož­to bib­li fi­nanč­ní gra­mot­nos­ti. Z mé­ho po­hle­du se jed­ná o do­sti ten­denč­ní kni­hu, kte­rá vy­tvá­ří kult, ale se sku­teč­nou fi­nanč­ní gra­mot­nos­tí to­ho moc spo­leč­né­ho ne­má. Jed­na po­zi­tiv­ní věc tu ale je, a si­ce, že ve­de li­di k to­mu, aby se ví­ce sta­ra­li sa­mi o se­be. Za­tím se tak tvá­ří i kni­ha "Jak zbo­hat­nout aneb co chu­dí ne­vě­dí". Hod­ně spon­tán­ní a ze židlí nad­zve­dá­va­jí­cí úvod se dal če­kat, uvi­dí­me, zda se to bu­de táh­nout ce­lou kni­hou a bu­de nut­no ji za­vřít a za­ho­dit, ne­bo se pře­ci jen au­tor od­hod­lá k ně­ja­ké vlast­ní myš­len­ce či jen zko­pí­ru­je a po­čeští ame­ric­ký vzor.

[po­kra­čo­vá­ní ..., cel­kem 728 slov.]
Štít­ky: or­ga­ni­za­ce ča­su, osob­ní roz­voj, Pe­ní­ze, Prá­ce, Psy­cho­lo­gie, Re­cen­ze

Mo­ti­va­ce zven­čí je ja­ko smrad – re­cen­ze best­selle­ru

Schop­nost mo­ti­vo­vat se­be i dru­hé roz­ho­du­je o úspě­chu či ne­ú­spě­chu. Jak mo­ti­vač­ní ře­či ovlivňují vý­kon­nost li­dí a tý­mů po­pi­su­je se své kni­ze Ivo To­man, kte­rý má po­věst tvr­dé­ho řeč­ní­ka a vel­ké­ho mo­ti­vá­to­ra.

Šel jsem si půj­čit ně­ja­kou kníž­ku a uvi­děl na prv­ní po­hled pou­ta­vou kníž­ku od pa­na To­ma­na. Tak tlus­té to ne­ní, zku­sím se za­čít a uvi­dím co z to­ho vy­pad­ne. Což o to, mo­ti­va­ce je za­jí­ma­vé čte­ní, ale snad to ne­bu­dou jen ně­ja­ké blu­dy. Za­čí­ná to slib­ně, ne­boť au­tor se zost­ra pus­tí do kri­ti­ky ne­u­stá­lé­ho mo­ti­vač­ní­ho žva­ně­ní, kte­ré je si­ce vel­mi pou­ta­vé, ale ji­nak dle je­ho ná­zo­ru na­pros­to k ni­če­mu. "Ce­lá myš­len­ka mo­ti­vo­vá­ní dru­hých je je­nom zrád­ná past." Zvě­dav, zda au­tor po­pí­še nejen onu past mo­ti­vač­ních ke­ců, ale ta­ké vý­cho­dis­ko, čtu dá­le.

Au­tor se pouš­tí to kri­ti­ky mo­ti­va­ce ar­gu­men­tem, že je to v roz­po­ru s hod­no­ce­ním. Hm, tak na tom si­ce ně­co prav­dy asi bu­de, ale ne­vím, proč by nut­ně hod­no­ce­ní mu­se­lo vždy de­mo­ti­vo­vat. Sou­hla­sím s tím, že je to ne­pří­jem­né, ale spí­še se pře­ci bu­du sna­žit, abych byl ohod­no­cen dob­ře. Dal­ší pro­blém mo­ti­vač­ní­ho po­ví­dá­ní a ško­le­ní vi­dí Ivo To­man v tom, že zkrát­ka ne všich­ni mo­hou uspět, pro­to­že pros­tě vět­ši­na li­dí na to ne­má, chy­bí jim vnitř­ní mo­ti­va­ce. Po­stup­ně se tak zhru­ba ve čtvr­ti­ně do­stá­vá k hlav­ní­mu té­ma­tu kníž­ky – vnitř­ní šip­ky, kte­rá ur­ču­je náš směr a ta­ké úspěch. Tož kon­cept je to za­jí­ma­vý, otáz­kou je, jak jej au­tor ucho­pí a dá­le roz­ve­de.

[po­kra­čo­vá­ní ..., cel­kem 544 slov.]
Štít­ky: Efek­ti­vi­ta prá­ce, Móda a tren­dy, or­ga­ni­za­ce ča­su, osob­ní roz­voj, Pe­ní­ze, Psy­cho­lo­gie, Re­cen­ze

Psa­ní ba­ka­lář­ské prá­ce – jak na to

Na­psat kva­lit­ní aka­de­mic­kou prá­ci ne­ní jed­no­du­ché. Pro­to se o tom­to té­ma­tu hod­ně ho­vo­ří, pí­še a dis­ku­tu­je. Svo­je zku­še­nos­ti jsem shr­nul do ně­ko­li­ka ti­pů a do­po­ru­če­ní, kte­ré mo­hou při psa­ní na zá­vě­reč­né prá­ce - ať již ba­ka­lář­ské, magis­ter­ské či ji­né - po­mo­ci.

Hle­dá­ní té­ma­tu prá­ce

Pod­ně­tem pro vznik člán­ku by­ly do­ta­zy mých mlad­ších spo­lu­žá­ků, kte­ré se tý­ka­ly vý­bě­ru prá­ce. Při psa­ní prá­ce jsme si rov­něž vy­měňova­li zku­še­nos­ti me­zi se­bou, tak proč je ne­pře­dat dá­le. Na FSV UK je nut­no vy­brat té­ma prá­ce rok před ob­ha­jo­bou. Chce­te-li te­dy ab­sol­vo­vat ba­ka­lář­ské stu­di­um v před­po­klá­da­né do­bě tří let, vy­bí­rá­te si té­ma bě­hem dru­hé­ho roč­ní­ku. Do­sa­vad­ním pro­blé­mem na IES by­lo po­řa­dí před­mě­tů – v té do­bě jsme ne­mě­li žád­nou před­sta­vu o eko­no­me­t­rii ani cel­ko­vě o his­to­rii eko­no­mic­ké­ho myš­le­ní. Ně­ko­lik je­din­ců si na­šli své té­ma a pod­le obo­ru čin­nos­ti pak i ve­dou­cí­ho prá­ce. Já jsem měl ur­či­tou před­sta­vu, ale na­ko­nec jsem strá­vil ho­di­ny pro­chá­ze­ním strá­nek na IE­Su a po­dí­val jsem se i na VŠE. Se­znam na­bí­ze­ných té­mat zá­vě­reč­ných pra­cí na IES ne­ní úpl­ný, ně­kte­ří li­dé to­ho ma­jí ví­ce na osob­ních strán­kách. Šlo ale o dob­rý start, kde za­čít hle­dat. Uva­žo­val jsem zpr­vu o po­pis­né prá­ci, pak jsem se ale pře­ori­en­to­val na prak­tič­tě­ji za­mě­ře­né em­pi­ric­ké prá­ce. Vý­ho­dou em­pi­ric­kých pra­cí je je­jich uni­kát­nost a jis­tý vlast­ní pří­nos. Ne­mu­sí­te se to­lik bát plagi­á­tor­ství. Ne­mu­sí jít o zá­měr, ale pře­ci jen mám osob­ně ne­jis­tý po­cit, když dá­vám do­hro­ma­dy jen ně­ko­lik člán­ků a ne­mám tam nic své­ho. Skon­čil jsem te­dy u té­ma­tu me­ta-ana­lý­zy. Ve­dou­cí měl jas­nou před­sta­vu, co by mě­la prá­ce ob­sa­ho­vat, od­ká­zal mne na dob­ré zdro­je. Do­hod­li jsme se na kom­bi­na­ci te­o­rie a em­pi­rie – mo­je ba­ka­lář­ka se tak sklá­dá ze dvou čás­tí.

Pí­še­me ba­ku­li – ci­tu­je­me po­u­ži­té zdro­je

Veš­ke­ré zdro­je, kte­ré jsem ke své prá­ci na­šel, by­ly v elek­tro­nic­ké po­do­bě. Kde jsou ty ča­sy, kde se vše hle­da­lo v kni­hách. Na dru­hou stra­nu se dnes mno­hem vět­ší dů­raz kla­de na správ­ný způ­sob ci­ta­ce po­u­ži­tých zdro­jů, vět­ši­na pra­cí pro­chá­zí kon­t­ro­lou plagi­á­tor­ství. Hod­ně prá­ce při ci­to­vá­ní tak ušet­ří ma­na­že­ry re­fe­ren­cí (re­fe­ren­ce ma­nager) – nej­zná­měj­ší jsou JabRef a Zo­te­ro. Já do­po­ru­ču­ji prv­ní z nich – je po­sta­ven na Ja­vě, je te­dy mul­tiplat­form­ní. Snad­no se do něj im­por­tu­jí zdro­je např. z Go­o­gle­Books, Re­pecu, atd., ne­boť se pl­ně kom­pa­ti­bil­ní s Bib­TeX, RIS a dal­ší­mi for­má­ty. Zá­le­ží, v čem svo­ji prá­ci pí­še­te. Kdo se ob­rá­tí smě­rem k La­Te­Xu, tak je JabRef jis­tá vol­ba. Vět­ši­na stu­den­tů ovšem pí­še své prá­ce v kan­ce­lář­ském pro­gra­mu Micro­soft Word. V tom­to pří­pa­dě vás od­ká­žu např. na ten­to člá­nek (v an­g­lič­ti­ně), prá­vě o tom, jak ve Wor­du po­u­ží­vat JabRef a Zo­te­ro.

[po­kra­čo­vá­ní ..., cel­kem 906 slov.]
Štít­ky: Efek­ti­vi­ta prá­ce, eko­no­mie, or­ga­ni­za­ce ča­su, Ti­py a tri­ky, vy­so­ká ško­la

Aka­de­mic­ké psa­ní – ese­je a se­mi­nár­ky

V sou­vis­los­ti s kon­cem dal­ší­ho se­mest­ru na vy­so­ké ško­le bych rád za­chy­til svůj po­hled na aka­de­mic­ké psa­ní. Myš­le­no tím pra­cí, jež jsou po nás stu­den­tech na uni­ver­zi­tě po­ža­do­vá­ny.

V prv­ní se­mest­ru, kdy jsem ab­sol­vo­val se­mi­nář k ak­tu­a­li­tám, nám před­ná­še­jí­cí To­máš Vy­hná­nek jas­ně ře­kl, že v úvo­du če­ho­ko­li, co na­pí­še­me, by vždy mě­lo být jas­ně uve­de­no, kdo jsme, z ja­ké­ho po­hle­du o da­ném té­ma­tu pí­še­me. Dů­vod byl jas­ný – pří­jem­ce da­né zprá­vy si je vě­dom např. ji­né­ho ná­zo­ro­vé­ho po­sta­ve­ní či zdro­jů, ze kte­rých jsme čer­pa­li a je spí­še scho­pen se do na­ší si­tu­a­ce pře­nést, než když ne­ví kam. Té­to ra­dy jsem se dr­žel a své prá­ce vždy ná­le­ži­tě uve­dl. Spá­lil jsem se až ny­ní u To­má­še Sed­láč­ka. Ten mi opra­vo­val mo­ji esej na před­mět his­to­rie eko­no­mic­ké­ho myš­le­ní. Hm, tak co si vy­brat. Asi to, co ří­ká To­máš Sed­lá­ček, pře­ci jen už ně­co pu­b­li­ko­val a se psa­ním – ať již aka­de­mic­kým či pu­b­li­cis­tic­kým má zku­še­nos­ti. Je­ho ko­men­tá­ře k mé ese­ji by­ly ve­li­ce re­le­vant­ní (a to nejen k ob­sa­hu, ale i k for­mě). Na dru­hou stra­nu jsem před­sta­vu o tom, co je po nás v ese­ji sku­teč­ně vy­ža­do­vá­no, po­cho­pil až u zkouš­ky.

Esej měl být kri­tic­ký

Ze se­zna­mu knih jsme si mě­li jed­nu li­bo­vol­nou vy­brat a na­psat o ní esej. Poz­dě­ji jsme do­sta­li e-mail, že esej ne­ní jen shr­nu­tí ob­sa­hu, ale ta­ké vlast­ní ná­zor, abychom uká­za­li, že jsme kni­hu čet­li a ně­co si z ní vza­li. Jak se uká­za­lo, pro­blém na­stal, po­kud jste si vza­li kni­hu své­ho ob­lí­ben­ce, te­dy ně­ko­ho, s je­hož ná­zo­ry se zto­tož­ní­te. Esej mě­la být kri­tic­ká, ur­če­na pro člo­vě­ka z obo­ru. Vě­dět to­to dří­ve, roz­hod­ně bych ne­sa­hal po Ha­ye­ko­vi a je­ho Ces­tě do ot­roc­tví.

[po­kra­čo­vá­ní ..., cel­kem 469 slov.]
Štít­ky: eko­no­mie, IES, osob­ní roz­voj, stu­di­um, Ti­py a tri­ky, vy­so­ká ško­la

Ca­sh­flow kva­dant – Ro­bert T. Kiy­o­sa­ki

Dal­ší kni­ha od Ro­ber­ta Kiy­o­sa­ki­ho Ca­sh­flow kvad­rant je ta­ko­vým po­kra­čo­vá­ním vel­mi zná­mé­ho dí­la Bo­ha­tý tá­ta, chudý tá­ta. Dal­ší kni­ha o tom, jak do­sáh­nout fi­nanč­ní svo­bo­dy a stát se bo­ha­tým. Přes­to­že prv­ní re­cen­ze je hod­ně o ob­sa­hu kni­hy a psal jsem ji vel­mi po­zi­tiv­ně, ten­to­krát uvá­dím pou­ze to, co mne za­u­ja­lo a při­po­ju­ji vlast­ní ko­men­tář.

Ca­sh­flow Kvad­rant

Podti­tu­lek kni­hy Bo­ha­tý tá­ta ra­dí, jak do­sáh­nout fi­nanč­ní svo­bo­dy jas­ně od­ka­zu­je na kni­hu Bo­ha­tý tá­ta, chudý tá­ta od stej­né­ho au­to­ra. „Ca­sh­flow kvad­rant bo­ha­té­ho tá­ty od­ha­lí, proč ně­kte­ří li­dé pra­cu­jí mé­ně, vy­dě­lá­va­jí ví­ce, pla­tí mé­ně na da­ních a cí­tí se fi­nanč­ně jis­těj­ší než ji­ní. Jde pou­ze o po­zná­ní, ze kte­ré­ho kvad­ran­tu je tře­ba pra­co­vat a kdy.“

Jak ci­to­va­ný text ze za­čát­ku kni­hy na­po­ví­dá, opět bu­de­me dě­lit li­di pod­le to­ho, jak vy­dě­lá­va­jí a zda jsou či nejsou fi­nanč­ně svo­bod­ní. Jak jsem kníž­ku če­tl, ně­kte­ré vě­ci mi při­padly ja­ko tro­chu scest­né a to jsem se sna­žil ig­no­ro­vat fakt, že kni­ha je tro­chu star­ší a na­psa­ná v USA. Dě­lal jsem si po­znám­ky a ko­men­tá­ře, pod­le to­ho, jak jsem kni­hu vní­mal při čte­ní. Bu­du rád, když mne oko­men­tu­je­te.

Kiy­o­sa­ki si do­sti pro­ti­ře­čí

Po­miňme nej­pr­ve je­ho pří­běh ži­vo­ta a pojď­me se po­dí­vat, jak mlu­ví o ca­sh­flow kvad­ran­tu. Au­tor roz­dě­lí li­di pod­le pří­jmu na "Z" (za­měst­nan­ci), "S" (sa­mo­stat­ně vý­dě­leč­ně čin­né), "M" (vlast­ní­ci pod­ni­ků) a "I" (in­ves­to­ry). Po­ví­dá o je­jich kla­dech, a že jsou me­zi ni­mi roz­dí­ly. Ač­ko­liv se poz­dě­ji zmiňuje, že ani je­den ne­ní lep­ší, tak zdů­razňuje, jak je dů­le­ži­té být in­ves­tor ne­bo ma­ji­tel pod­ni­ku. Ne­vím, jak ur­ču­je úspěch, ne­boť jak bo­ha­tý, tak i chudý tá­ta je úspěš­ný. Prý je nut­né si spl­nit sny a na ty je po­tře­ba pe­něz. Dal­ším bo­dem je po­hr­dá­ní vzdě­lá­ním ve ško­lách s ar­gu­men­tem, že pe­ní­ze lze vy­dě­lat i bez ma­tu­ri­ty. Sou­hla­sím, že exis­tu­jí bo­ha­tí li­dé, kte­ří stu­di­um opus­ti­li, aby se vě­no­va­li své fir­mě. Na dru­hou stra­nu vzdě­lá­ní ne­ní je­nom o vět­ším pří­jmu. Vzdě­lá­ní ta­ké po­sky­tu­je vě­ci, kte­ré pra­xi nelze zís­kat a na­o­pak. Vzdě­lá­ní ta­ké po­sky­tu­je em­pi­ric­ké po­znatky, kte­ré au­tor ig­no­ru­je a uka­zu­je vše na pří­kla­dech ně­ko­li­ka je­din­ců. Kiy­o­sa­ki správ­ně tvr­dí, že kaž­dý z nás vnitř­ně tíh­ne k jed­no­mu kvad­ran­tu, kte­ré je za­lo­že­no na na­šem nit­ru „men­ta­li­tě, vzdě­lá­ní a do­ved­nos­tech“. Do­jde­me tak lo­gic­ky k zá­vě­ru, že jsme pro ně­ja­ký kvad­rant před­ur­če­ni a nelze s tím moc dě­lat (což se ča­sem ta­ké do­ví­me). Au­tor však čas­to ří­ká opak, te­dy že se vzdě­lá­ním dá men­ta­li­ta změ­nit a do­stat se tak do kvad­ran­tů „M“ a „I“ (viz ci­ta­ce o pár od­stav­ců ní­že), jen­že to jak­si ne­pla­tí, což by au­tor mohl vě­dět, kdy­by stu­do­val psy­cho­lo­gii, ale tu on ne­po­tře­bu­je. Au­tor má rád pří­kla­dy ze ži­vo­ta a vždy si vez­me ja­ko ta­ko­vý, ja­ký po­tře­bu­je. Kiy­o­sa­ki be­re vzdě­lá­ní ja­ko bi­flo­vá­ní a jestli­že v pra­xi ne­po­u­ži­je­te rok na­ro­ze­ní po­li­ti­ka či funk­ci si­nus, tak je vzdě­lá­ní, te­dy že jsem se tím za­bý­val, úpl­ně k ni­če­mu.

[po­kra­čo­vá­ní ..., cel­kem 3612 slov.]
Štít­ky: eko­no­mie, or­ga­ni­za­ce ča­su, Pe­ní­ze, Re­cen­ze, stu­di­um, Ti­py a tri­ky