Miliho Blog

Asie den 11 – výstup na Mt. Kinabalu

Vrchol naší cesty po Borneu bude dosažení nejvyššího bodu ostrova a celé Jihovýchodní Asie. Tím je Low's Peak na hoře Mt. Kinabalu a nachází se ve výšce 4095,2 m.n.m.

Zdroj: moje

O naše probuzení se kolem půl druhé ráno postarala trojice našich spolubydlích, kteří pokoj opustili před druhou hodinnou ranní, tedy v době, kdy se ozval náš budík. Venku stále ještě prší, ale méně nežli v noci. Vylezli jsme z postelí, zabalili si věci a šli se dolů odubytovat. Je to sice možné provést do 11 hodin, ale když se zpozdíte, je to pekelně drahé a navíc proč s sebou tahat klíč na vrchol hory a zpět. Snídaně je stejně jako večeře bufetového typu, takže si nakládáme pořádnou porci. Energii budeme potřebovat. Většina opouští chatu zhruba v půl třetí ráno, aby se pokusili stihnout východ Slunce který na vrcholku nastává okolo 6. hodiny ranní. Je celkem zábavné sledovat, jak jsou všichni nastrojení jako na severní pól. Na vrcholku je okolo 4 stupňů, to přeci taková zima není.

Zdroj: moje

Náš průvodce má čepičku s klapkama na uši, dlouhou bundu, jiné boty nežli včera a žádný batoh. Nasazujeme čelovky a vydáváme se do drobného deště. Procházíme brankou v plotě, která odděluje vrchol hory od ubytovacího areálu a stoupáme po schodech. Předcházíme několik lidí, ale brzy se náš postup zastavuje. Úzká pěšina či schody předbíhání neumožňují a tak se stojí. Krok. Zase se stojí. Krok a zas a znova. Jako postup 10m za minutu. Jak to jde, bereme to trochu stranou a rychlými dlouhými kroky stoupáme vedle stojícího hada. Přicházejí provazy a začínají kamenné plochy. Jak to jde, šplháme po laně vedle pomalu se hýbající kolony. Přichází kontrolní stanoviště, kde si vás označí na papíře, že jdete nahoru. Honza jde už delší dobu jen v tričku, já mám na sobě tričko a gore-texovou bundu. Mikunu schovávám do batohu na později. Na dalších provazech opět předbíháme další skupinku, ale pomalu už není co předbíhat. Je okolo páté hodiny, měsíc nám svítí na cestu a začíná se rozednívat. V dáli vidíme vrchol a několik světýlek, pod sebou dlouhého, pomaluj se hýbyjícího a světélkujícího hada. Vypínáme čelovky, protože je dostatek světla aby bylo vidět pod nohy. Nyní již okolo není skoro žádná flóra, stoupáme po drsných žulových deskách. Lano nám slouží pouze jako ukazatel směru a cesty. Potkáváme opět Natálii z Austrálie, která vedle nás seděla u večeře a společně lezeme k vrcholu. Ochadilo se a opět se kolem zvedá mlha a zahaluje výhled. Chjo.

Asie den 10 – Laban Rata na Mt. Kinabalu

Cílem dnešního dne je Laban Rata resthouse ležící ve 3300 metrech nad mořem na hoře Mt. Kinabalu. Výchozí tábor pro dosažení vrcholu druhý den brzo ráno.

Zdroj: moje

V parku máme být dle rezervace nejpozději v 9.30, proto po osmé vstáváme, balíme a snídáme. Stejně jako v národním parku Mulu, i zde je snídaně složena z vejce, párku, fazolí a toastového chleba s marmeládou. K pití čaj nebo kafe dle vaší preference. V D. Villa Lodge si můžeme zadarmo nechat bágly do druhého dne, což je super, protože se s tím nemusíme tahat do parku, kde to dle Adama stálo 10 ringošů. Personál nám přeje hezký den a výstup a my se krátce po deváté vydáváme směr národní park Kinabalu.

U vchodu do parku vás zkásnou o 15 ringošů za vstup. Dvojí cenová politika pro Malajsijce a ostatní je tu cítit na všech cenách více než jinde. Hned u vstupu do parku má svoji kanceláč Sutera Sanctuary Lodges, u které jsme rezervovali a zaplatili ubytování v Laban Rata. Podepisuju jim Climbers form, který sice dostali e-mailem, ale asi se jim to právě nechce tisknout. Také dostáváme lístečky na jídlo, hned první lísteček směňujeme vedle v restauraci za balíček s obědem na dnešní den. Večeře bude už na Laban Rata. V recepci parku si ode mne berou podepsaný formulář a tisknou kartičky na krk – povolení k výstupu, které musíte mít stále u sebe. Také zaplatíme 128 ringošů za průvodce, kterého si nás tam hned převzal. Další okénko a další plaba za minibus k Trimphton gate, bráně do parku. Jedna cesta stojí 16,5 RM za nás tři, je to sice asi jen 5,5km ale celkem dosti do kopce. Obráni v každém okýnku o peníze a vybaveni taškou s krabičkou jídla sedáme do busíku a jedeme k bráně. Cesta je to úzká a místy dosti děravá. U vchodu do parku podepisujeme formulář a můžeme vyrazit. Průvodce s námi zatím komunikuje posunky, je takový mlčenlivý. Jinač asi 150cm vysoký postarší chlapík. Průvodce tu chodí za vámi, takže tempo si určujete sami.

Asie den 9 – ostrov a pláž u Kota Kinabalu

Dopoledne jedeme relaxovat na pláž, odpoledne se pak přesouváme do národního parku u nejvyšší hory Jihovýchodní Asie: Mt. Kinabalu. Takový hodně odpočinkový ne moc akční den.

Zdroj: moje

Ráno začínáme snídaní v 7.30, neboť v 8 hodin máme sraz s Němkou, která s námi chce jet na ostrov a ráda by i šla na tu horu. V 8 ale potkáváme jen Valerii, která jde na snídani. Sedáme si nad vchod a doufáme, že se s Katyiou nějak postkáme, ale bohužel jsme se minulu a kontakt na sebe nemáme. Poučení pro příště: vzít si kontakt. Na recepci si domlouváme úschovu bagáže do odpoledne, zároveň také vyřizujeme ubytování u parku Kinabalu. Paní nám telefonicky rezervuje dormitory ve D.Villa lodge za 30RM se snídaní. Tak uvidíme. Zároveň s ní vyřizujeme lístek na loď za 60RM pro tři osoby, ale ještě budeme platit poplatek v přístavu a vstup na ostrov. S malým batůžkem vyrážíme.

V přístavu nalézáme pokladu, týpek po nás chce 60 penízků, my ale už zaplaceno za lístky máme, takže platíme jen každý 7,3RM přístavní poplatek. Nejsem si jist, kolik by to tedy stálo normálně, ale to neřešíme loď prý za chvíli odjíždí a tak bychom si měli pospíšit. Zároveň uvádíme čas, kdy chceme odjed z ostrova – 13.00, abychom měli dost času na vše a jistotu, že pojede minibus. Procházíme na konec mola, kde si nejprve odebere jakýsi týpek jeden kontrolní ústřižek a pošle nás dál, že tam máme počkat. Asi za 5 minut přichází další týpek a mává na nás, že se pojede. Loď je skoro plná – jede nás 12. Nasazujeme si povinnou plovací vestu a vyrážíme. Je možnost jet na 3 ostrovy, neprve zajíždíme k jadnomu a pak k Mamutiku, což je takový prcek, kde vysedáme.

Asie den 8 – NP Mulu a Kota Kinabalu

Poslední půl den v národním parku Gunung Mulu a pak přelet na sever do Kota Kinabalu.

Zdroj: moje

Vstáváme o půl osmé, jdeme na snídani, kde vlastně nikdo není. Ve stejném složení jako předchozí dva dny – my a Adam jdeme na procházku v korunách stromů: Canopy walk. Straz v 8.30 před recepcí parku. Jsou trochu zmatky s placením, chtějí po nás doklad o zaplacení, ale nějak to zůstává nedořešeno a jde se. Máme hezkou mladou průvodkyni, která bůh ví odkud ví, že jsme byli na Pinnacles. Jdeme 1,5 km parkem po cestičkách jako k jeskyním před 3 dny. Dovídáme se, že "A", náš průvodce, je pěkný šílenec, ale také vyjádřila uznání nad naším výkonem při výstupu.

Canopy walk jsou prostě lanové mosty natažené mezi stromy. Nicméně mají to tu nejdelší na světě, nějakých 480m. Ono jako jsou to hliníkové žebříky, s prkny, které jsou zavěšeny pomocí umělých lan na ocelových lanech. Když po tom jdete, tak se to trošku hýbé, ale hlavně dělá rámus, takže pokud nějaký živočich v okolí je, tak ho vyplašíte Skupinka je nevelká celkem asi 10 lidí. Na mostech by neměly být více než dvě osoby a na stanovištích u stromů více jak 5. Takže se tak jako pomalu přesováme v asi 30-40 metrové výšce. Není to zas tak špatné ztoa 35 penízků, i když zázrak taky jako ne. Ale můžete si udělat fotku. Průvodkyně uviděla v dáli červené opičky, snažila se nám je ukázat, ale jako viděl jsem akorát takovou tečku zmizet v dáli. Bez dalekohledu ani náhodou.

Vracíme se do parku, dobalíme, kupujeme za 6 ringošů balíček s obědem a vydáváme se pěšky na 1,5km vzdálené letiště. Slunce žne, ale dá se to. Na letišti se v klidu naobědváme a čekáme na letadlo v 12.45 do Kota Kinabalu. Tedy letí se nejprve do Miri. Opět nám na palubě dali kakaové mlíčko V Miri nás vyhnali z letadla, v koridoru dostáváme letenku a musíme před imigrační, pak zpátky do odletové haly a stejného letadala na stejné sedadlo Je to veselý proces, ale co s tím naděláme.

Asie den 7 – Pinnacles trail

Dneska lezeme na kopec, abychom viděli unikátní skály. Na trase dlouhé 2,4 km nastoupáme více než kilometr. Závěrečná část se jde po žebřících a k pomoci jsou tu natažena i lana. Abychom to měli zábavnější, ještě dnes se máme vrátit zpět do Mulu.

Pinnacles trail

Zdroj: moje

Ráno před pátou vstávačka, po páté máme připravenou snídani a balíme se k odchodu – vyříme si nudle k obědu a bereme 3 litry pití ve dvou flaškách. Trochu nám vše trvá, takže základní tábor opouštíme těsně před 6 hodinou, pomalu se rozdednívá. Máme 3 hodiny na to, abychom se dostali pod žebříky, jak říká průvodce, abychom vše dneska stihli. Nasazujeme ostré tempo i když je cesta do kopce po kořenech a skaliscích dosti příkrá. Lezete skoro jako po schodech, je třeba dávat pozor na to, kam šlapete, aby vám neujela noha. Jsou značeny stovky metrů, takže vidíte svůj postup. Jak stoupáme, prales občas prořídne a můžeme se skrz stromy podívat do dáli, kde mezi stromy stoupá mlha. První větší zastávkou je skalisko "small pinnacles", kde vlastně vidíte, co uvidíte ve velkém na hoře – co příroda udělala ze skály. 900m za námi čas x.yz. Průvodce je spokojen, prý si vedeme dobře. Letíme zase vzhůru a v polovině trasy – 1200m – se odkládá z části vypitá láhev s pitím – vyzvednete si ji až půjdete zpátky. Celkem dobrej nápad, aby jste se zbytečně netahali s litrem vody nahora a dolu. Malinko se zvolňuje tempo, slunce už je celkem vysoko, takže světla je dost a výhledů přibývá. Nicméně náš cíl je nahoře a tak lezeme co se dá. Kótu 1800, od které to podle průvodce už půjde samo míjíme v … a pod žebříky na 2200m dorážíme těsně před osmou hodinou. Prý když to dáme za půl hodiny, tak trhneme turistickej rekord Nevím, už hodně fotíme, takže to jde pomaleji, ale i tak jsme upravdu za půl hodiny hahoře, je tu teplo a já od kompletně promočeného trička mám už i mokré kraťasy. 1195 metrů vysoko je nádherný výhled, průvodce vytahuje mobil a telefonuje