Dluhy sem, dluhy tam aneb Česko není Řecko

Stále se píše o dluzích a někdy mne to zvedne ze židle. Tedy tolik se vytočit nějakými žblepty nenechám, ale oči v sloup obrátím. Protože mám snahu uvádět věci na pravou mítu, budu tady trochu „in“, přispěji svou trochou do hromady textů o zadlužování, fiskální politice a hře s čísly.

Jak se v novinách píše o dluzích

Včera jsem otevřel na cestě z práce E15 (PDF verze). Většinou čtu krátké texty v části názory, či sloupek „Dobrý den...“ v části údálosti. V dnešním pondělním vydání byla autorkou sloupku „Česko není Řecko“ Tereza Zavadilová. Jsem si dobře vědom toho, že sloupky jsou psány s rezervou a určitou mírou kritiky, nicméně paní Zavadilová píše, podobně jako spousta ostatních, téměř naprosté bludy.

Dobrá, je pravda, že Česko není Řecko, ale to ví každý prvňák. Je pravdou, že tak prohnilé státní finance taky nemáme, ale to nic neříká o tom, že by měla být pravdivá slova: „Státní finance prostě v žádné dramatické situaci nejsou“, či že: „celkový dluh ale skutečně dramaticky nezvedá“ (citováno vč. překlepu). Dramatiky je tu více než dost, můžeme se hádat, co vlastně slovo dramatické pro paní Zavadilovou znamená. Aktuální výše státního dluhu je k dipozici na veřejný dluh.cz. Jak moc dramatické či nedramatické zadlužování je, ukážu v další části článku při hře s čísly.

Další neustále omílanou frází, je ukazování na větší hříšníky s tím, že ostatní jsou na tom hůže než my – paní Zavadilová ukazuje na Polsko. Jejím argumentem pro naše dobré státní finance je velikost dluhu vůči HDP a to, kolik % HDP je schodek státního rozpočtu. Neustále říkám, že gramotnost se skládá ze tří schopností – čtení, psaní a počítání. Tomto se učí již od středověku. Od doby, kdy ministryně školství Buzková zrušila povinnou maturitu z matematiky s tím, že ona ji taky neumí, má maturitu stále více lidí, kteří neumí pracovat s čísly. Nemám na mysli pokročilou matematiku, ale látku základní školy! (procenta a trojčlenka) Výsledkem je pak nepochopení souvislostí a prezentovaných čísel. Neznalost tak vede ke špatnému pochopení a tím pádem i ke špatné interpretaci a používání takto získaných informací.

O čem je problematika dluhů

Mám-li dluh, tak někomu něco musím dát. Dluh vznikl tak, že jsem chtěl něco, co jsem něměl a tak jsem požádal někoho jiného, aby mi pomohl. Abych dostal, oč jsem žádal, musím se zaručit. Jaké budou požadavky na záruky si stanovuje věřitel. Pokud mi věří, nebude chtít za poskytnutou pomoc třeba nic, protože jindy mu zase pomůžu já. Tak to funguje mezi kamarády, sousedy. Jde-li ovšem o vyšší částky, či hodnotnější předměty, pak riziková prémie roste a tak musím vrátit více, než jsem si půjčil.

Princip fungování dluhů by měl znát každý, neboť bez této základní finanční znalosti, se může člověk dostat jen do problémů. Jak zmíněno, pokud něco chci, co nemám, musím najít někoho, kdo mi půjčí. Když nenajdu, mám smůlu. To je fakt, který si spousta lidí neuvědomuje. Zkrátka může nastat situace, kdy mi nikdo nebude chtít půjčit vůbec, nebo na velmi vysoký úrok. Pokud jsem bez dluhů, tak se nic neděje. Pokud ovšem potřebuji půjčit na splacení jiných dluhů (refinancování), pak jste na pokraji zkázy.

Státní zadlužování – moderní trend

Dnešní moderní doba sociálního a navíc keynesiánského státu je také dobou, kde se zodpovědná fiskální politika téměř nevede. Vyrovnaný rozpočet je prioritou jen málo politických stran (v ČR Strana svobodných občanů). V letošních volbách byla dluhová otázka často v programech zmiňována. Nicméně hesla typu „zastavíme růst zadlužování“ (program ČSSD) jasně říkají, že je dluh nezajímá, neboť v tom budou pokračovat. Pravicověji zaměřené politické strany TOP09 a ODS si vyrovaný rozpočet přejí v budoucnu (hezké, ale proč ne nyní?). Politici mají velké řeči, že šetřit je potřeba, jakmile ale dojde na jejich rezort, tak najednou není kde, ať šetří ostatní. Další výmluvou je ukazování na jiné státy se slovy, že oni mají také deficitní rozpočet. Toto nezodpovědné chování politiků je ovšem vidět pouze na státní úrovni. Jejich domácí finance na tom očividně tak špatně nejsou.

Zmínil jsem se o keynesiánství. Pricnip je prostý. Zadlužování nastává také vlivem víry v moc poptávky státu. Jinými slovy jestliže stát dá lidem korunu, pak lidé utratí více než danou korunu a tím se ekonomika rozhýbe. Tento princip dle výzkumů v USA celkem funguje v Evropě a obzvláště v Čechách ne. Lidé totiž danou korunu rádi utratí mimo a státu se to tak na daních nevrátí, ani se nezvedne HDP.

Státy také spoléhají na to, že se vždy najde někdo, kdo jim půjčí. Ano, ale na příkladu Řecka je vidět, že úroky pak letí neuvěřitelně vysoko. Obyčejnému člověku (jak typické pro ČSSD) by jiný stát na jeho dluhy nepůjčil. Ale na Řecko se musejí další státy složit. Mně by se také líbilo, kdybych si mohl utrácet a někdo jiný za mne platil dluhy. Ještě jednu větu o státním bankrotu. Je jedno, kolik stát dluží. Problém nastane, když to nejde splatit a už státu nikdo nechce půjčit. Řecku se zatím podařilo dostat půjčky jinde, ale je jen otázkou času, kdy dojde k tomu, že si státní dluhopisy nebudou chtít investoři kupovat.

Článek s fakty s minimem komentářů najdete zde

Trocha počtů aneb hra čísel

Protože celé je to především o číslech a matematická gramotnost je neslavné úrovně, pokusím se o trochu osvěty, především co se práce s procenty týče. Důležitou informací pro procenta je základ, tedy číslo, ze kterého procenta počítám. 10% z 1000 je 100, 10% ze 100 je 10. Pokaždé je to 10 procent, ale pokud mne zajímá konkrétní číslo, pak je rozdíl jasný. Pokud vám obchod dá slevu 10% na rohlík, pak toho moc neušetříte, ale u koupi nového auta je to již sleva pěkná. Pokud dlužím 100, pak další rok dlužím 115, pokud ale dlužím 1000. pak další rok dlužím 1150. Pokud za rok ušetřím 20, pak mi první případ nevadí, dluh jsem schopen zaplatit. V druhém případě jsem zbankrotoval.

Další důležitou věcí, pokud hovoříme o státním dluhu je jeho velikost a porovnávání k dalším číslům. Vždy mne zajímalo, proč je schodek státního rozpočtu uváděn jako procento HDP. Nevím, žádná odpověď, kterou jsem zatím dostal, mne neuspokojila. Logičtěji bych to viděl jako procento celkových státních výdajů, tedy kolik procent ze státních výdajů jdou na dluh.

Ono je hezké, že je deficit rozpočtu třeba 5%, jenže vůči HDP! Dluh ve skutečnosti vzroste třeba o 15%. Důvodem je právě jiný základ pro počítání procent. Ono je jedno jestli dluh vzroste třeba jen o jedno procento. Když je enormně velký, pak i malý růst je katastrofální – tak jako tak to nejde splatit.

O dluzích, půjčkách, refinancování a podobných tématech se toho dá hodně psát a já si nedělám iluze, že bych zde zmínil vše, co bych chtěl, natož to podrobně vysvětlil. Chtěl jsem upozornit na to, že věci nejsou černobílé a obzvláště co se čísel týče, je nutné také chápání souvislostí. Až si příště budete číst v novinách, na internetu či časopisu text týkající se financí, myslím, že se na něj budete dívat trochu jinak, obezřetněji a s větším odstupem.